Skupinové snímky jsou prazvláštní ukázkou fotografického řemesla. Také snímaní musejí, volky nevolky, přispět k očekávanému výsledku. Budeme se fotit a basta, aby babička měla radost z toho, jak krásnou má rodinu. V našem církevním prostředí podobné aranže mají manifestovat, jak pěkné společenství tvoříme.
Rektor Mráz byl skvělý fotograf. Všechny obyvatele Papežské koleje sv. Jana Nepomuckého uvážlivě rozmístil na působivé vstupní schodiště vedoucí do atria. Fotoaparát upevněný na stativu cvaknul. Byla to utěšená vize bratrské jednoty. Deine Zauber binden wieder, was die Mode streng geteilt. Alle Menschen werden Brüder, wo dein sanfter Flügel weilt. Slované, Italové, Hispánec i Afričané. Stojíme vedle sebe a usmíváme se jako do časopisu Strážná věž. Chcete žít v novém světě? V zástupu věrných stojí také náš kamarád z Ugandy jménem Emanuel, jemuž ale bodře přezdíváme – Mireček.
Emanuel Akumu Okot již mezi námi bydlí dlouho. Domů se ale vrátit nechce, protože se obává o holý život. Je totiž spřízněn s jedním z bývalých ugandských vládců. Myslím, že jsme byli jeho jediným opravdovým domovem.
Doktorand toužící po akademické dráze, leč ve škole nevyniká. Nikdo však neumí snít tak barvitě jako on. Žije ze svých snů. Inu, pánové, taková disertace si žádá čas, ale až jednou spatří světlo světa, nebude to jen ledajaká práce, ale přímo vysokoškolská učebnice!
Mireček je pěstěných mravů a vybraně se strojí. Rád prokáže velkorysost. Kdykoli slaví narozeniny, nabízí při obědě celé koleji jakostní spumante. K pětadvacetinám mě podaroval malou stříbrnou Madonkou.
Konečně jsme dostali velkoformátové snímky. Africké spolubratry čekalo nemalé zděšení: Z černočerné kleriky jim vyrůstala tmavá hlava, ale byli k nerozeznání. Tanzánští borci, jakož ugandský výkvět. Spíše tvořili jakési pozadí, na němž se vyjímali bílí otrokáři.
Jediný Emanuel si dodal odvahy a vznesl stížnost: „Jene, vždyť na té fotografii nejdu vůbec vidět.“ Monsignorovi zajiskřily oči, jistěže blíženskou láskou, neb zlomyslnost je klerikům cizí, a pronesl: „Příteli, já za to opravdu nemohu, že jsi moc černý.“ A zasmál se tak, jako když v tuhém mrazu otočíš klíčkem v zapalování. Nemusím dodávat, že se vůz nerozjel. Nikdo se k tomu čtveráctví nepřidal.
I v církvi najdete, tu a tam, osůbku, která je troppo nera, a není to rozhodně naší vinou, že nejde rozpoznat. Vždyť jinak tvoříme „takové to pěkné společenství“.
De colores
P. Pavel Hödl
