Když jsem se před Velikonocemi připravovala ke svátosti smíření, psala jsem si tzv. tahák.
Vždycky, když si píši tahák, tak je to výčet hříchů, ale někdy se rozepíši více a je tam i podnět, který mě k tomu či onomu vedl. A tentokrát to bylo právě tak rozvinuté a proto tento tahák byl napsaný na třičtvrtě stránky A5. Psala jsem to postupně asi týden a papír nosila s sebou po kapsách, aby, kdykoliv mě napadne něco jiného, mohla jsem to tam dopsat.
A tak to bylo i tento den, vytáhla jsem tahák z kapsy a znovu si pročetla celý text, den předvelikonoční zpovědi se blížil a proto bylo nutné dokončit přípravu. Něco jsem tam dopsala. Poté jsem položila papír na žehlící prkno a pokračovala v žehlení. V tom mě napadlo, že si tento zmačkaný papír, který nosím po kapsách, trochu přežehlím. S takovým cárem chodit do zpovědnice, no to by bylo! Tak jsem se chopila žehličky a zlehka přejela moje dílo. Jaké však bylo moje překvapení, když celý text zmizel. Malý zázrak!? Tak takhle Bůh maže naše lehké hříchy ve chvíli, kdy jich litujeme?, blesklo mi hlavou. To, co se stalo, mi nešlo na rozum: jak to, co se to stalo, vždyť jsem jen přejela žehličkou přes papír tak jako jindy a text je pryč!
A co bylo ještě pozoruhodnější: uprostřed papíru zůstalo jediné slovo, to, které jsem před chvílí dopsala. Pýcha. Jenom jedno jediné slovo na prázdném papíru. Co mi tím chce Bůh říct? Proč právě pýcha? Copak jsem tak pyšná? Nejspíš ano. Co se týká vysvětlení technického, tak mi brzy došlo, že text byl psaný gumovacím perem, které se při vyšší teplotě vypaří, zatímco slovo pýcha bylo napsáno propiskou. Ovšem, vždyť je to prosté! Ale já zůstala u toho, co mi tím chce Bůh říci a další dva měsíce jsem přemýšlela nad slovem pýcha ve spojitosti se mnou.
Lehké hříchy jdou odpustit snadno – jako přejetím žehličkou – ale pýcha, ta je zakořeněná hluboko, někdy tak hluboko, že ani nevíme, že nás ovládá. A my jen musíme doufat, že nás Bůh vezme do náruče a přinese nás zpět do ovčince – stejně jako tu ztracenou ovci.
Markéta
