Cestou
Oblíbil jsem si Fatimu, ani po stech letech od památných zjevení nepřestává burcovat. Lurdy jsou, oproti ní, posmutnělým ostrůvkem uprostřed laické Francie.
Z Fatimy se dodnes ozývá do celého světa neodbytná, trojnásobná výzva: „Pokání!“ (13. června 1917) A odtud se také rozlévá útěšná naděje: „Nakonec mé Neposkvrněné srdce zvítězí.“ Jedině dobro bude triumfovat. Čím více je mezi námi i v nás samotných hnusu, bezpráví a zla, tím více mě tento příslib blaží.
Na místě zvaném Cova da Iria dnes proti sobě stojí dva monumentální kostely. Jedná se původně o okrajovou část Fatimy, kde se dříve rozkládala jen pastviska.
Na vyšší straně rozlehlého náměstí se nachází bazilika z 19. století věnovaná Naší Paní Růžencové; na přesně opačné mimořádná bazilika Nejsvětější Trojice, posvěcená roku 2007. (Minulost i přítomnost v družném hovoru, němém i hlasitém; dědictví předků i pokrokovost; trvalost i proměnlivost církve; živoucí tok svaté tradice.)
Odtud se dá sejít do podchodu, jenž se zove Galilea apoštolů. Kdo sestupuje, podobá se pokornému Kristu, který je Cesta, Pravda a Život (J 14,6). Chci-li jej důvěrně znát, musím jít na hlubinu. A sestupování je ve své podstatě, podle Janova chápání, výstupem.
Podzemní atrium měří celých 150 m. Tento prostor mě vyloženě ohromil. Nic podobného jsem dosud neviděl. Již stojí mé nohy ve tvých branách, Jeruzaléme! (srov. Ž 122,2)
Miluji atria, především ta z římských starokřesťanských bazilik. Jsou místem zklidnění, odpočinku, útočištěm před spalujícím Sluncem. Obyčejně bývala opatřena také zurčící fontánou, pramenem vody. V atriích se prolíná všední s duchovním. Jsou tak chápavá k potřebám člověka. Nežli vstoupíš do svatyně, musíš pozvolna opouštět svět, který tě poutá či přímo pohlcuje. Chce to čas.
Po architektonické stránce velice čisté a působivé. Na první pohled vyznívá úplně civilně, jako podchod na nádraží. Jeho účelem je usnadnit plynutí zástupů. Jde o chodbu vedoucí k jednotlivým kapličkám určeným spíše k soukromé zbožnosti.
Východní zeď nechal pozoruhodný stavitel Álvaro Siza Vieira (nar. 1933) pokrýt menšími bělostnými čtvercovými kachličkami, představují odvážnou metamorfózu portugalských azulejos. Seřazeny a sešikovány do mřížky, poněkud sterilní na první pohled. Ovšem na pozadí této pravidelné, nudné osnovy, lze rozpoznat několik tlustých křivek. Vypadá to, jako by nějaký nadaný, nápaditý, nespoutaný a především o-du-šev-ně-lý uličník kvapně načmáral černou fixou do této dráždivě uspořádané plochy bez začátku a bez konce svůj manifest. Ať už někdo konečně rozorá tu naši poklidnou spořádanost, tu leckdy chladnou uměřenost, v níž není prostoru ani pro Ducha svatého.
Nahoru, dolů, doprava, doleva. Uprostřed žaláře čar, či spíše úseček osvobozené křivky, uprostřed vláken osudu volnost. „Naše duše vyvázla jako pták z ptáčníkovy léčky; léčka se přetrhla, a my jsme volní.“ (Ž 124, liturgický překlad)
Ona táhlá stěna ukazuje na to nejpůvodnější v křesťanství: Ježíšovi učedníci byli nazýváni „stoupenci této cesty“ (srov. Sk 9,2: „ὅπως ἐάν τινας εὕρ τς ὁδο ὄντας, ἄνδρας τε καὶ γυνακας“).
Ta osnova, to mohou být do značné míry také naše učené knihy rozdělené do odstavců a zákoníky do paragrafů.
Připomíná mi to síťku, která slouží umělcům k věrnému přenesení nákresu na povrch. Vskutku, obdobná scéna se může odehrávat kdekoli, v Portugalsku jako na Moravě. Všude se může projevit Boží Prozřetelnost. Ona není jen prvotní hybatelkou, ale své dílo doprovází a přivádí k naplnění. Člověk zase není otrokem chladného osudu. Darebák nemusí dokonat svůj zhoubný záměr, fanatik může prozřít, tvrdé srdce lze obměkčit, třeba v poslední chvíli. Jedna z krásných postav Steinbeckových románů, čínský sluha, dospěje, po poradě se starci i rabíny, ke správnému výkladu jednoho biblického výroku (srov. Gn 4):
Můžeš panovati nad hříchem, můžeš ho překonat. (…) ´můžeš´ dává člověku velikost, staví ho na roveň s bohy, protože i ve své slabosti a špíně a krvi bratrovraždy má pořád velikou možnost volby. Můžeš si vybrat vlastní cestu, probojovat ji a vítězit! (…) Jak je snadné vrhnout se z lenosti nebo ze slabosti do klína božstva a vymluvit se: ´Nedalo se nic dělat, bylo to předurčeno.´ Ale představte si tu slávu volby! Ta dělá člověka člověkem. (…) Člověk je něco ohromně důležitého – snad důležitějšího než hvězda. Nemyslím to jako teologii. K bohům mě netáhne nic. Ale znovu jsem se zamiloval do toho třpytného nástroje, do lidské duše. Je to ve vesmíru něco zázračného a jedinečného. Věčně na ni něco útočí a nikdy ji nic nezničí – kvůli tomu slovíčku ´můžeš´. (24. kapitola) [1]
Pravý kumšt vyvolává rozpaky. Ledaskdo by chtěl vzít houbu do rukou a setřít celý ten jednoduchý, minimalistický výjev, jako by šlo o graffiti načmárané nějakým hipsterským drzounem. Snese srovnání s komiksem. Upjaté uklízečky by padaly do mdlob. Umění patří i do prostorů, které nemají jiného účelu než propojovat, a umožnit proudění zástupů. Asi by se tu nevyjímali staří mistři, ale tohle tu sedí. Mám rád Banksyho, ale také Maura Pallottu. Jeho Superpapež namalovaný na žlutou okrovou zeď jedné římské ulice, v těsné blízkosti Vatikánu, mě rozesmál i přivedl k vážným úvahám. A tak křičím z plných plic: Umění do podchodů, umění do čekáren, umění do tržišť! Kolik času stráví běžná duše cestováním sem a tam? Cestováním, jež připomíná bloudění. Takové cestování bývá odlidštěné. A milovaný sv. Norbert se obrátil na lesní cestě!
„Pán se s lidmi setkává na cestě!“
„Ale kdeže. Možná se ti to jen zdálo. Podívej, zeď je úplně čistá, bez poskvrnky. A navíc, tolik zbožných a počestných lidí tudy kráčelo a nic takového se jim nestalo.“
Samotná cesta není cílem, to vím. Ať si Mňága a Žďorp vedou svou. Ovšem jen při putování vstupuje Bůh do našich životů. Zastav se a pak pokračuj tímto směrem!
Jsou to skutečné, prosté, dvourozměrné ikony. Rovné čáry a nerovné křivky, jako by se vzájemně potřebovaly. Dokud jsme v realitě tohoto světa, je to nevyhnutelné a žádoucí:
Jedna zachycuje sv. apoštola Petra, jemuž Pán na cestě vedoucí do Césareje Filipovy slibuje: „Ty jsi Petr, Skála, a na té skále zbuduji svou církev. (…) Tobě dám klíče od nebeského království.“ (srov. Mt 16) Ježíš prokazatelně hodlal založit církev již před pašijovými událostmi i před letnicemi. Církev je předpovídána na cestě. Církev je místem, kde se zas a znovu vlamuje Duch svatý, aby nás pozval do neprobádaných zákoutí. „Kdo mě z pout mých vysvobodí?“ (černošský spirituál)
Jiný výjev ukazuje Pavlovo obrácení. Nevidíme damašskou bránu, ani Šavlovy společníky. Z celého příběhu zbyl jen kůň (o němž ale Bible výslovně nehovoří) a postava padající k zemi; o kousíček níže pak vidíme muže ležícího naznak, vzdává se – Ježíšově dobrotě. Ani tato scéna není nepodobná umění komiksů. Je plná života, což poněkud nečekaně dokáže vystihnout znamenitě tento výtvarný žánr. Jako by ten krásný kůň stvořený několika tahy měl každou chvílí proskočit pletivem do naší reality. S toutéž živostí, jednoduchými prostředky, dokázal ztvárnit Picasso býky v corridě.
V Novém zákoně je ona damašská událost líčená třikrát, což ukazuje na její ohromnou důležitost v dějinách prvotní církve. Po ní už omilostněný nebyl Šavlem, ale Pavlem. Farizeus Šavel měl nalinkovanou svou cestu natolik, že do ní ani Bůh neměl vpadnout. Jaká troufalost. Cválal do staroslavného Damašku, aby slídil po učednících a předváděl je předsoud. Na cestě zaslepenosti zažil osvícení. Muž na cestě se stal stoupencem Cesty.Pavel zalitý Duchem svatým. Křesťanů v Korintě se ptá: „Dostali jste Ducha svatého, když jste přijali víru?“ odpověděli mu: „Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch svatý.“ (Sk 9,1b-c; liturgický překlad) Pavla zajímá tohle jediné. Není podstatné, zda žijí spořádaně, ale jestli přijali Ducha svatého.
„Přijal jsi Ducha svatého?“ Tuto otázku v provozu pokládáme za nadbytečnou. Vždyť, čistě teoreticky, tato naše svatá církev může frčet i bez Ducha, zachová-li řád.
[1] J. Steinbeck, Na Východ od ráje (edice Klokan), Alpress, Frýdek-Místek 2016, od str. 283. Totéž téma se ovšem objevuje v uvedeném románu ještě několikrát.
P. Pavel Hödl
